Je brzké ráno, venku prší a my po pár letech jsme se s mojí maminkou rozhodly vyrazit na výlet. Vyrazily jsme do Olomouce. Ráno vypadalo, že přeháňky přejdou, proto jsme se obě oblékly tak nalehko, a to byla velká chyba. V první moment co jsme vystoupily z vlaky jsme šly do obchodního centra, abychom koupily svetry a deštník. Již od mala, když někde jedeme, tak prostě já mrznu, tak se musí koupit nový svetr či mikina, bez toho náš výlet prostě začít nemůže. Navštívily jsme obchodní dům Šantovka. Navštívily jsme zde i záchody, které nám přišly spíše jako galerie se zrcadlovým bludištěm.
Poté jsme se vydaly do centra. Olomouc je známá svými šesti barokními kašnami. Jako první jsme navštívily kašnu Jupiterovu. Tuto kašnu vytvořil tyrolský sochař Filip Sattler. Tato kašna vznikla jako poslední ze souboru olomouckých kašen. Zdobí dolní náměstí. Je zde umístěna od roku 1735. Bůh Jupiter, bůh hromů zde drží svazek blesků a svůj plášť. U nohou má orla, a na podstavci jsou s ním čtyři vodní muži, kteří chrlí vodu.
Nebudu Vám zde vypisovat všechny kašny, abych Vás čtením tohoto článku neuspala, ale popíšu Vám ještě jednu z nich. Tou vybranou bude moje nejoblíbenější a zároveň nejmladší Arionova kašna. Tato kašna je ze všech nejmladší. Pochází z roku 2002. Autorem návrhu této krásné kašny je olomoucký rodák Ivan Theimer. Námětem pro tuto kašnu se stala antická pověst o řeckém básníkovi Arionovi, kterého z mořských vln zachránil delfín. Všechny plastiky na kašně jsou pokryté drobnopisným reliéfním dekorem.
Nebyl by to výlet kdybychom nenavštívily nějaký gurmánský zážitek. Jako první jsme zavítaly do 21 Rock´n Roll Cafe. Podnik, ve kterém člověk dýchá atmosférou do 50. let, kdy světu vládl rock´n´roll, pomáda ve vlasech a styl pin -up. Jak jsem tento podnik našla, věděla jsem, že zde musím jít, neboť tento styl se mi velmi líbí. Na pití jsem si zde dala reese’s milkshake a moje mamka jen nudné cappuccino. Bohužel jim nefungoval palačinkovač, proto jsme nemohly ochutnat jejich palačinky, ale ochutnaly jsme lívance. Já si dala s nutellou a máma s javorovým sirupem. Na stůl nám přišly dvě obří přeslazené placky, že by nám stačila jen jedna porce. Lívance nebyly 10/10, ale takových 7 bodu bych jim dala, neboť byly strašně sladké a trochu byl v nich cítit prášek. Trochu jsme potřebovaly ten cukr vstřebat, proto jsme se vydaly na další toulky městem. Navštívily jsme Lomenou galerii. Tato galerie se nachází v místech bývalé Nové brány, která sloužila jako hranice olomouckého Předhradí a měšťanského města. Návštěvník se zde může kochat výtvarným uměním ve veřejném prostoru, současným streetartem. Skupina ARTnative se snaží zde o vytvoření kultivovaného prostoru, v němž budou vytvářet svá díla mladí autoři. Já osobně jsem čekala od této galerii trochu více, neboť na obrázcích jsem viděla jiné malby, proto mi to připomnělo Lennonovu zeď v Praze, což pro mě osobně trochu ztratilo originalitu. Co mě, ale nadchlo, je to, že naproti se nachází muzeum moderního umění. Právě na tomto muzeu se nachází velmi krásná socha, která nese název Lupič. Autorem této sochy není nikdo jiný než David Černý. Socha vypadá, že je z bronzu, ale nikoli, neboť by byla velmi, těžká proto je vyrobena z patinovaného laminátu, váží okolo 20 -30kg. Plastika má z muzea odnášet ukradené umění, které mu na zádech vyčuhuje z batůžku. Při útěku se lupič, ale zasekl na římse, proto jen ručkuje ze strany na stranu. Socha dokonce i nadává a fuňí, díky své nahrávce hlasu Davida Kollera. Tuto sochu autor vytvořil, jako poklonu svému oblíbenému a ve světě podle něj opomíjené sochaři Karlu Neprašovi.
Je čas na další jídlo, proto jsme vyrazily do Long Story Short na doporučení z knihy Lukáše Hejlíka. První šok nastal, když nám číšník začal vyjmenovat limonády, neboť to byly kombinace, že se nedala zapamatovat jediná, neboť mluvil asi přes 2 minuty. Nakonec jsem já řekla malina, která byla i s růží. Máma, aby se neztrapnila, tak si jí dala také. Neměli moc co na výběr pro vegetariány, proto jsme si obě daly koprovou omáčku s brambory pečenými v ohňi. Měly jsme objednáno a já říkám ,,Co když mi z toho bude špatně, když tam bude hodně smetany?’’, máma mě uklidňovala, že to bude v pohodě. Když jsme koprovku uviděly poprvé, měly jsme další šok, neboť byla zelená. Upřímně mi ta koprovka vůbec nechutnala, byla celá hořká od těch brambor a taková neslaná. Po druhé bych se asi do tohoto podniku nevrátila.
Naše poslední zastávka na jídlo byla v kavárně, která sídlila na náměstí. Máma si chtěla dát jen kafé a já zmrzlinu. Jak jsme tam přišly, tak já si všimla, že mají levné zákusky, a to tedy každý za 50kč. Neváhaly jsme a každá jsme si jeden vybraly. Jedly jsme a jedly a ani jedna neřekla, že jsou nějaké zvláštní. Přišly nám, jak by byli zkysnuté. Vůbec dobré nebyly. Byly jsme tak přeslazené, že jsme řekly, že si dáme ještě jedno jídlo, ale teďka už pořádně něco slaného. Proto jsem mámu zavedla do Fancy Fries a daly jsme si tam hranolky s vegiie omáčkou. Tohle nám velmi bodlo.
Asi nejvtipnějším zážitkem z celého výletu byla naše cesta domů. O ten příběh Vás vážně nemůžu připravit. Normálně jsme se vydaly na vlakové nádraží a čekaly, než se náš vlak objeví na tabuli. Stále se nikde nic neobjevovalo, a už tam byly i vlaky co jedou po tom našem, no nebudu Vám říkat, že nám už to nepřišlo divné. Čekaly jsme a čekaly, než po hodině čekání mojí mámu napadlo, co kdybychom jely autobusem. Tak jsem se podívala, jestli něco nejede, a ono vážně něco jelo, proto jsme se co nejrychleji vydaly na nádraží, které bylo o pár autobusových zastávek dál. Došly jsme tam, a procházely jsme každé nástupiště, odkud asi by ten autobus mohl jet. Já mámě říkám jede to 24 hodin a konečná zastávka je Umaň, máma se toho hned chytila a povídá ,, jo to je Polsko’’. Hledáme a hledáme a ono nikde nic, proto jsme přeběhly na druhou stranu přes podchod a hledaly tam, jenže tam taky nic. Čas nám běžel, proto jsme se vrátily zpět. Jak jsme se tak vracely, tak jsem si všimla, že tam je nějaký autobus, koukám na značku, kam asi jede, a tam azbuka. Sice jsem se na střední azbuku učila, ale už si jí vážně nepamatuji. Nijak jsme si toho nevšímaly a sedly si na lavičku a čekaly, jestli něco v ten čas nepřijede, a ono nic. Už bylo hodně hodin, proto jsme volily jinou strategii, máma našla nějaký autobus, co jede do Opavy. Já si říkám no dobrý z Opavy to už pak do Ostravy bude jednoduchý, jenže z Olomouce to trvá 2 hodiny, ale i tak jsme nakonec jely. Cesta autobusem, ale byla skvělá, jak bychom jely na nějaký tábor nebo školu v přírodě. Jely jsme vesnicemi z kopce do kopce, přes díry nedíry, rychlostí 104 km/h. Během jízdy nám hrály retro vypalovačky. Cestou mi to, ale nedalo, jak může nějaký autobus jet do Polska celý den, proto se dívám, kde vůbec ten Umaň je, a nebudete mi věřit, ale my jsme kolem toho autobusu prošly a jen jsme mu vnitřně mávaly. Ano, byl to ten autobus s azbukou, neboť Umaň je na Ukrajině. No takže jsme se aspoň pobavily, a zjistily, že geografické znalosti mojí mámy, až tak dobré nejsou. Nakonec jsme dorazily domu něco kolem 11 hodiny večer, takže jsme cestovaly z Olomouce 5 hodin. Nemůžu si, ale stěžovat, neboť tolik srandy jsme s mámou už dlouho nezažily, a holt toto jsou ty nejlepší vzpomínky, které jednou budu povídat svým dětem.
