Sny se každému pomalu plní, a mě tento rok snad všechny. Tento rok je pro mě jeden z nejkrásnějších, ano, sice byla nějaká karanténa a tak, ale díky ní jsem se našla, jaká jsem a zjistila jsem, co mě baví. Je to koníček, ale zároveň lidská potřeba, neboť bez jídla a sladkostí nevydrží nikdo, no možná bez sladkostí vydržíme, ale právě cukr je to pohlazení po žaludku, nemyslíte?
Právě tento den 20.8 jsme se zúčastnili Velké Žranice s Lukášem Hejlíkem. Je člověk, který přišel se zajímavým nápadem, jezdit po restauracích, hospodách a kavárnách a psát o tom do knihy a dávat lidem tipy na dobré jídlo. Já knihu vlastním, vlastně jenom pár týdnů, ale ještě jsem podle ní nejela, jenom si jí listuji a vybírám, koho si vyberu na poprvé, neboť musí to být to nejlepší. Ale mám také aplikaci a ta už své poprvé dostala. Jeli jsme na takovou povídačku do Rožnova a poté jsme dostali hlad, ten právě nás donutil k tomu otevřít aplikaci a jít si vychutnat první jídlo. Sice jsem byla smutná, neboť taky jsem chtěla mít první vzpomínku něco ‘‘wow‘‘, ale i když jsme vybírali narychlo ‘‘wow‘‘ to bylo. Byla to restaurace Carbon, kde jsem si dala jejich jediné vegetariánské jídlo, bylo to něco na styl kari. Přinesli to a mě spadla brada, neboť to servírování, hmm přesně to co se mi líbí, velký oprýskaný starý hrnec. Chápu, pro některé nechutný, ale pro mě dokonalé.
Abych se dostala k povídání o té akci, měla bych už začít. Nechci použít typickou odpověď, jako každý ve škole, když neví co říct ,,akce se mi líbila‘‘, ale prostě ono je to tak, líbila se mi a to hlavně z důvodu toho, jaký právě je Lukáš člověk. Myslela jsem si, že to bude nuda, že to bude jako každá druhá celebrita s egem nahoru, ale vůbec to tak nebylo, byl to super člověk, který slávu neřeší a je jako my, obyčejní lidé, což jsem velmi přivítala a putuje na moje top lidi v žebříčku obdivovatelů. Abych Vám přiblížila, jak to zhruba vypadalo, všichni jsme seděli na lavičkách, jedli jídlo a očuchávali ho, neboť vůně byla všude, říkali se vtípky, odpovídalo se na otázky lidí, dokonce jsme volali jeho manželce a na závěr jsme si nechali podepsat knihu a vyfotili se.
Vím už nyní, že pokud tento člověk přijede ještě jednou do Ostravy, budu první kdo si koupí vstupenku a budu největší fanda a možná i největší jedlík (i když jsem drobná, sním hodně).
