Cesta Prahou po dílech Davida Černého

Kdo je David Černý?

Jeden z největších výtvarných umělců České republiky. Je sochařem, o kterém se říká, autor který rád provokuje.  Tento člověk bývá často středem pozornosti v médiích, neboť jeho vystupování je obvykle extravagantní a velmi šokující. Rád se vyjadřuje ke každé situaci a své názory vyjadřuje pomocí uměleckých děl.

Sochy tohoto autora jsme každý už někde mohli vidět, třeba kolem nich procházíme každý den a ani nevíme, že jde o sochy Černého. Někteří jeho tvorbu odsuzují, pro jiné je zajímavá a mají ji rádi.

David Černý se narodil 15. prosince 1967 v Praze.  Rád jezdí na kole, motocyklu a pilotuje letadlo. Maturoval z ekonomiky, ke které se celý život přikláněl. Mezi jeho nejoblíbenější města patří Praha a New York, ve kterém i studoval. Roku 1994 vystudoval VŠUP v Praze obor sochařství v ateliéru Kurta Gebauera.  Kurt byl jeho vzorem a naučil se od něj základy modelování. Když se David učil na talentové zkoušky, měl se naučit modelovat hlavu. Měl velkou spotřebu materiálu, a jako modelové mu seděli veškeří známí.  Povedla se mu hlava kamaráda, který se jmenoval Pavel Marek. David jeho hlavu vytvořil z různých materiálů např. sklo, vosk, krajina, plechovka Coca – Coly nebo nafukovací hlava. Během studií se extrémně zajímal o umění ze západu.  Společně s Tomášem Pospiszylem založil spolek Úchvatní. V roce 1986 tato skupina vydala manifest, který měl ironizující texty, a mottem bylo to, že umění se dělá jen pro peníze a oni jako umělci chtějí hlavně žít v luxusu. V návaznosti na tento manifest bylo vytvořeno dílo s názvem Krádež umění. Jednalo se o filmovou scénu, kdy byl převážen obraz v dodávce, poté dodávka byla přepadena lupiči. Instalace byla umístěna před český pavilon na Benátském Bienále.  Roku 1987 se už začala projevovat jeho rebelie. Opět se spolužáky vytvořil performaci s názvem Most, která se konala na Karlově mostě. Tato akce měla výsměšně reagovat na prodej kýčového umění a zároveň se stavěla na jeho úroveň. Černý zde vytvářel akční malbu, kdy v rozběhu házel barvy na plátno za povzbuzování přihlížejících. Ostatní lidé zde malovali velká velikonoční vejce nebo vyšívali Hradčany do látky.

David je autorem, který svými díly ironizuje umění a hledá jeho limity, jako jeho předchůdce Marcel Duchamp. Jeho spolužák Tomáš Pospiszyl spolu s ním popisoval pisoáry a říkal o tom:

,,Chodíme do hospod a podepisujeme na záchodech pisoáry, duchampovské studánky chudých. Nebo taky nepodepisujeme. Je to stejně umění.‘‘ (David Černý – promrdané roky pravdivý příběh, 2003, s.5)

Vysmívá se veškeré vážnosti, která se týká umění, proto v tomto duchu uspořádali výstavu s názvem Hnus. Výstava byla určena pro nejnižší pudy v klubu Delta, který se nachází v Praze. Měla vybízet návštěvníky k likvidaci celé expozice.

Jeho díla

„Úspěch je, když je člověk spokojenej, může dělat, co ho těší, a může si hrát.“ (Černý, 2020)

Tento autor patří do generace výtvarných umělců 90. let 20. století. Lidé jeho tvorbu označují za kontroverzní. Tento výraz, ale autor nemá rád a na toto téma se s lidmi nerad baví.

Aspektem jeho děl je humor, ironie i sarkasmus. Vysmívá se českým dějinám za použití výrazné symboliky. Skrze svojí práci se snaží pozitivně ovlivnit situaci v České republice. Hlavním prvkem je velikost, která může být enormní nebo v jiném případě miniaturnost. Jeho miniaturnost byla série děl o rozměrech 2x2cm z bronzu. Tyto díla byla umístěna v galerii na podlaze. Jednalo se o výstavu pod názvem Malost.  Tímto způsobem chtěl autor zesměšnit galerijní prostředí. Některá díla Davida Černého vycházejí z děl slavných umělců jako je Damien Hirst, Marcel Duchamp nebo Andy Warhol. O tomto autorovi také víme, že je znám svými vtípky s dvojníky, které za sebe posílá.  O autorovi jsme se poprvé mohli doslechnout v mediích skrze jeho sochu Kráčejícího trabanta, který je umístěn na Staroměstském náměstí.

Kde začala moje cesta?

• Moje cesta začala u Žižkovské věže, kde se nachází socha miminek.

Miminka se staly jedním ze symbolů Prahy. První miminko bylo vytvořeno v roce 1995. Předlohou miminka se stává malé dítě emigranta, ilustrátora Petra Síse. Autor si totiž nemohl sám vybavit, jak vlastně nahé miminko vypadá. Nejprve se snažil ze sádry vytvořit plazící se batole, které mělo místo obličeje čárový kód. Zde chce upozornit na strašidelný rychlý technologický pokrok. Miminko chce umístit na fasádu Chicagského muzea tak, aby se po ní plazilo. Vize byla taková, že by sestavil skupinu více batolat, která by po budově lezla a napodobovala zmatené brouky. Vše zhatil rozpočet. Původní socha ze sádry je natřena černou barvou a stojí uvnitř galerie. Toto dílo objede v rámci putovní výstavy Spojené státy. Na střeše Clocktower Gallery, je umístěná socha miminka, která se dívá na nedaleká dvojčata v New Yorku.  Po pěti letech David sochu odlije do laminátu a umístí jí na fasádu českého velvyslanectví v Londýně.

V roce 2000 v rámci akce Praha – evropské město kultury byla Miminka poprvé umístěna na žižkovskou televizní věž. Jednalo se o jedenáct miminek lezoucích nahoru a dolů po věži. Vysílač je viditelný již z dálky při příjezdu k Praze a umístěním Miminek se stává lidštější a zajímavější. Po několika měsících museli být Miminka z věže sejmutá z bezpečnostních důvodů, ale autor vylepšil jejich statiku a reinstaluje je za rok zpět.  Sám autor tvrdí, že do nejvýše umístěného batolete uložil metrák marihuany. Také před Muzeem Kampa jsou umístěna tři Miminka, která jsou odlitá do bronzu. Zde je nechala umístit Meda Mládková, která se vrátila po revoluci z emigrace. Sama Meda má nepochopitelnou slabost pro rozčepýřeného Davida, i když je dělí věkové půl století.

• Pokračovala jsem dále na Nové město, kde se nachází socha svatého Václava.

Tato socha znázorňuje českého knížete Václava, který je zároveň patronem naší země. Kníže Václav sedí na břiše mrtvého koně, kůň visí za nohy ze stropu směrem dolů. Hlavu má zvrácenou dolů a jeho jazyk je vyplazen. Symbolizuje ulovené zvíře.

V roce 1999 byla instalována ve spodní části Václavského náměstí v rámci výstavy. Od roku 2000 jí můžeme spatřit v pasáži Lucerna v Praze. David opět poukazuje na aktuální stav v naší republice, kdy lidé dělají jakoby nic a přitom zde nic nefunguje. Autor se domluvil s bratrem Václava Havla, že socha v Lucerně bude viset do té doby, než v české zemi zavládne monarchie.

• Už mi trošku vyhládlo, proto jsem zamířila do obchodního centra Quadrio, kde jsem se najedla, ale zároveň viděla další krásnou sochu a to hlavu France Kafky.

Jedná se o sochu kinetického umění, která se nachází u obchodního centra Quadrio v Praze. Je to pohyblivá socha, která měří na výšku 10,6 metrů a váží 39 tun. Uvnitř se nachází mechanismus, který připomíná kosmickou stanici. Na tuto stavbu byl model rozkreslen na 2039 technických výkresů. Tímto dílem chtěl David opět vyjádřit špatnou politickou situaci.

• Po dobrém jídle mé nožky šly do Starého města, kde jsem viděla sochu Viselec. Socha, která zobrazuje Sigmunda Freuda.
• A jsem v Praze 1. Zde vidím, ne moc zajímavé sochy, jde o  sochu Embrya (které by mělo v noci svítit) a pamětní desku Václava Havla.
• Jdeme dál a dál, a vidím své oblíbené sochy, které nesou název Proudy.

Tato bronzová socha byla vytvořena roku 2004. Poměry v České Republice autora iritují natolik, že vytvářil 2 mužské figury, které močí do nádrže, která má tvar naší republiky. Je umístěná na Kampě.

• Dále pokračuji po proudu modré řeky Vltavy a přicházím na Kampu za dalšíma miminkama Davida.
• Vy určitě nevíte, ale pro mě je druhý den na cestách krásou. Jako první vidím sochu u vlakových kolejí. Socha nese název Maso.

Červená auta jsou zavěšena na kulturním centru MeetFactory, kde se setkává hudba s galerii a divadlem.  Auta jsou znázorněna jako hovězí maso, které je zavěšené na hřebíku. Má znázorňovat objekt zbožné úcty.

• Stále nemám dost a stále se chci kochat. Nyní sochou Pegase. Tato socha je velmi zajímavá, neboť je to napůl kůň a napůl motor.
• Hned vedle sochy Pegase jsem viděla sochu Speedermana. Tato socha je vážně nádherná, nikdy jsem jí neviděla ani kolem ní neprošla. Je to socha hrdiny, který zamrzl v pohybu. Znázorňuje lidskou evoluci a až nadlidskou rychlost vývoje a zrychleného tempa života, zapříčiněného novými technologiemi.
• Poslední zastávkou byla socha Trifot z roku 2016. Na tomto místě se nachází i galerie Czech Photo Centre a také restaurace, která nese název jako samotná socha. V této restauraci můžeme potkat autora Davida Černého, ale já ho bohužel nepotkala, ale snad v budoucnu se mi tento sen splní.

A jsem na konci své cesty. Byla to jednoduše krása. Zbývá mi jich už jen pár, ale snad je brzy navštívím a opět se s Vámi podělím o tu krásu.

Já a sochařství…

Nevím kde začít, ale asi tím, že všechno toto začalo mou maturitní prací. Měla jsem téma Současné sochařství jako prostředek komunikace.

Tato práce, jak mi přišla pod nos, jsem si jen řekla, že to bude jedno velké utrpení, ale velmi mě tato práce překvapila a bavila. Předtím jsem sochy brala jen, že je to kus kamene, který představuje nějakou postavu a je někde umístěn. Sochaře jsem vnímala spíše jako povaleče, kteří si jen hrají, jako pravěcí lidé, kteří tesali do kamene. Nyní tomu už tak není. Každá práce je náročná a i tato. Umělec musí mít bohatou fantazii a být schopen zachytit svou myšlenku a zrealizovat jí. Svět jde hodně kupředu, techniky se mění, je plno nových materiálů a každý mladý umělec si musí uvědomit kontext doby a počítat s tím při hledaní svého jazyka umění. Jsou to lidé, kterých bychom si měli vážit, neboť dělají nám krásnější města a jejich okolní kouty. S tímto talentem se musí člověk narodit, a pokud ano, má nádherný dar od toho nahoře.

Při pomyšlení, že budu tvořit svou vlastní sochu, bylo hrůzostrašné. Myslím si, že mám velmi bohatou fantazii, ale neumím jí moc realizovat. Jsem taková, že jeden celý den prosedím na počítači a hledám všude možně inspiraci. U této věci se mi to nedařilo, přišla jsem na to o pár dní později, kdy už jsem byla zoufalá a měla jsem hlad, proto jsem si udělala večeři a uviděla jsem alobal a rychle běžela se podívat, jestli nějaký človíček tvořil z tohoto materiálu. Ano tvořil a má myšlenka byla na světě. Poté, jak jsem nad tím přemýšlela, tak jsem říkala, že jsem si vybrala skvělý materiál, který je dobře tvarovatelný. I když jsem si vybrala sochu postavy, výroba trvala pár dní. Tvořila jsem a tvořila a dokonce můžu říct, že mě to bavilo, byla to skvělá zábava. Když si zpětně vzpomenu, někdy jsem se hodně nasmála, jak jsem některé části těla dokázala přilepšit. Byla to skvělá zkušenost, a jsem za ní vděčná, neboť jsem si mohla zkusit něco nového. Zjistila jsem, ale celkem zajímavý fakt, sochat muže každý, je plno materiálu, které jsou jednoduché. Stačí zapojit pouhou fantazii a jde to samo. Hold, když se to nepovede, člověk se muže vymluvit na tu známou abstrakci.

Tato práce mi dala hodně, ať už informací, tak inspirace. Vrátila jsem se v čase do minulosti a pozorovala lidské myšlení v umění. Vidím v tom velký pokrok, svět jde dopředu strašnou rychlostí, že ani lidský mozek nestačí pozorovat tu nádheru. Uvědomila jsem si, že chodím po městě a jsem zaslepená a nevidím okolní krásu, měla bych asi sundat ty brýle a koukat se, protože na každém rohu je nějaká krásná socha.