Je 15. září a my opět odjíždíme do toho největšího města naší republiky a to do města Prahy. Tuto menší dovolenou bych pojmenovala jedna velká žranice, neboť jsme snědli snad všechno, co jsme viděli, ale o pár řádků níž.
I když nás čekaly 2 dny pohody, tak jsme slyšeli ten otravný budík již v 6 hodin ráno, neboť cesta vlakem je dlouhá a my museli vyrazit již brzy ráno, neboť jsme měli zase hodně dlouhý seznam, co chceme stihnout. Pro mě osobně to problém vůbec nebyl, jsem ještě studentka, takže na toto jsem zvyklá, ale co přítel? Raději Vám neříkám, jak moc byl mrzutý, ale celou cestu prospal. A je 12 hodin a my konečně jsme vystoupili z vlaku, ale čekala nás ještě 30minutová cesta do mojí vysněné restaurace, která nese název A posto trattoria. Je to restaurace, kterou vlastní skvělý italský kuchař Gianfranco Coizza. I když tuto restauraci znám krátce, tak jsem si jí zamilovala a musela jsem jí navštívit. První okamžik jsem byla v úžasu, moje očka nevěděla kde se dříve kouknout, všechno tam bylo tak krásné, otevřená kuchyň, kdy jsme mohli nakouknout pod ruce kuchařů, tak i prostředí udávalo příjemnou atmosféru. Já jsem si objednala cizrnový salátek s batátem a feta sýrem a můj přítel ravioly. Moje jídlo sice bylo na studený způsob, ale bylo lahodné, příjemně osvěžilo. Velmi mě zaujaly lístky máty, které byli něčím polité a se sýrem tvořili lahodný kousek, kterého jsem se nemohla nabažit. Byl to skvělý degustační zážitek, a dokonce jsme v restauraci i viděli majitele, ale neměli jsme moc odvahu za ním jít. Určitě tuto restauraci můžu všem doporučit a vím, že toto nebyla moje poslední návštěva.
Po dobrém jídle jsme už se šli ubytovat. Hotel byl na dobrém místě, že jsme nikde nebloudili. V prvním kroku, kdy jsme vstoupili, hotel vypadal luxusně, ale po příchodu na pokoj v našich očích bylo lehké zklamání, ale co, jenom se jednou vyspíme. Na pokoji jsme byli chvilku, neboť jsme měli namířeno do muzea Salvadora Dalího, což jsem potřebovala na maturitu. Výstava měla tmavý podtón, všude černá barva, kromě jeho výtvorů, ty velmi zářili. Můj přítel v celé výstavě neviděl moc umění, jediné co ho zajímalo, byla videohra (jako malý kluk), ale aspoň se zabavil, než jsem všechno prošla. Tato výstava se mi hodně líbila, neboť tohoto autora mám ráda, neboť jeho kreativita je až nepopsatelná. Jsou to výtvory, co jiný nemají a jak víte, já tady toto velmi vítám. Poté jsme se jenom už procházeli, navštívili jednu fajn akci, o které se dozvíte v dalším článku. Byl večer a my si nakoupili jídlo a koukali na televizi a šli do říše snů.
Ťik ťak je 8:30 a my musíme vylézt z té teplé peřinky na snídani, sice hotelové snídaně miluju, ale lenost byla silnější. Nakonec jsme kolem 9 vyšli a já si nabrala snad úplně všechno, dokonce jsem si dala i sladký což je zvláštní neboť ani své buchty nejím, asi dovolenkový režim mě přemluvil. Den jsme poté odstartovali další výstavou a opět mojí maturitní a to od malíře Alfons Muchy. No co, o této výstavě říct, vydrželi jsme tam tak 5 minut maximálně, vůbec nás to nebavilo, každý obraz stejný a dokonce mi přišlo, že takové obrazy jsem vídávala na toaletách. No možná pro někoho ano, ale mě to nijak nezaujalo, neviděla jsem v tom nápad, originalitu. Proto po takovém utrpení jsme se museli jít zabavit a proto jsme se vydali na šlapadla. Celou cestu jsem přítele přemlouvala, že chci šlapadlo alá labuť, hmm netrvalo dlouho a přemluvila jsem ho. I když tam byl malý prostor na nohy bylo to mega super, ale pořád jsem chtěla labuť objímat, místo toho, abych šlapala. Po hodině jsme šlapadla vrátili, a rozhodli jít krmit labutě, holuby a jiné ptactvo, proto jsme zase vyšli do toho zvláštního obchodu s cizími potravinami, koupili chleba a vyrazili na břeh. Prvně tam byly jenom labutě, ale pomalu se tam všechno nahrnulo, že jsem do chvilky neměla chleba a dokonce se bála, že mě sežerou za živa. Vzrušení jsme neměli dost, a proto jsme šli na elektrické koloběžky, což byla velká sranda, ale ze začátku jsem si myslela, že si rozbiju pusu, nakonec jsem neměla jediný oděrek. A zase to uteklo a den je skoro na konci, ukončili jsme ho procházkou po Karlově mostu a poté i sladkou tečkou trdelníkem.
A je to úplně u konce, jedeme domů. Vždy se do Prahy tak těším, že ani zaspat nemůžu, ale potom jsem smutná, že to tak rychle uteklo. Ale co už, třeba bude za chvíli další příležitost tam jet.
