Moje pocity
Je tady další týden, další týden doma a další týden, kdy já se mužů projevit, říct své pocity tomuto deníku. Vždy mi lidé říkali, že jsem až moc tajemná ale, když píšu, zjistí o mě mnoho, hlavně zjistí moje pravé já. Lidé mi často říkali, že vypadám arogantně, ale, jak mě poznali nebo si četli moje věci, zjistili opak a to mě hřeje u srdce.
Moje pocity jsou stejný, ale i jiný. Do světa se zase vypustili nové zprávy, a já moc nemám na ně názor. Momentálně se necítím zrovna nejlépe, nevím a bojím se vrátit do minulého života. Ano, nebude to jako dřív, ale co bude jinak? Na tuto otázku neumím odpověď a bojím se. Do světa se vracím po druhé, jednou z vážné nemoci a nyní po coroně. I předtím to bylo pro mě těžší, protože lidi mě nějak nebrali mezi sebe, jen v tanečním klubu. Vím, teďka je jiná situace, jsme v tom všichni, ale pořad je tady nejistota a strach.
Jednou jsem říkala si v sobě, že jak se mě zeptá moje dítě, co jsem zažila hrozného, když prababička zažila válku, co já mu řeknu. Nevěděla jsem nikdy odpověď, ale tato situace mi jí dala a dala mi i hodně do života, jak toho, že nevíme, co přijde zítra, tím pádem chci říct, že si máme užít každého momentu života, každý den nepromarnit. Také mi dalo to, že si máme vážit lidí kolem nás, jsme v tom společně a každý jeden člověk drží toho druhého. Moje maminka mi řekla, že v této situaci poznám dobré lidi, protože uvidím, jak s touto situací pojednávají. Ano, někteří v mých očích klesli, ale tak to už v životě bývá. Abych pokračovala, co jsem si z toho vzala, tak i když ta situace u nás nebyla jako v Itálii, tak jsem pochopila hodnotu peněz a celkově jídla. Ano, jsem vegetariánka a snažím se jíst nějak zdravě, ale také se snažím jídlo nevyhazovat a teďka budu se snažit ještě víc, protože nikdy nevíme co muže být do budoucna.
16.04 2020
Tento den, hmmm? Začátek úplně stejný jako předešlý. Kromě toho, že dneska má můj přítel dovolenou, tak ten den přežijeme spolu. Nebudu o začátku tak moc se rozepisovat. Popojedeme proto o pár hodinek dál. Dneska jsme šli na veterinu, ale nemusíte se bát, jenom jsme šli pro prášky proti klíšťatům. Je jaro, všechno kvete a ty malé breberky se rodí. U veterináře jsme seděli v čekárně a tak se projevilo toho velmi moc. Někteří lidé šťastní, někteří smutní.
Bylo to i takové, jak z hororu. Všichni roušky. Nevím, neděla mi to moc dobře. Byla tam jedna paní, které mi bylo líto. Plakala asi po svém pejskovi a já jsem cítila tu bolest nějak s ní. Miluju zvířata a udělala bych pro mého pejska absolutně cokoliv, jen abych viděla jeho štěstí na tváří a jeho zdraví. Také mi to vrátilo vzpomínky, co jsem chtěla dokázat, ale nedokázala. . Od malička jsem byla dědečkova holčička, dělala jsem s ním různé lumpárny, učil mě kreslit, učil mě vytvářet různé kreativní věci, učil životem a hlavně mi dal lásku ke zvířatům.
Každý den jsem s ním seděla na zahrádce, houpali jsme se a on povídal o zvířátkách, jak je zachraňoval. Stal se mým vzorem a já jsem chtěla se stát veterinářkou. On byl šťastný, že jsem se pro tuto práci rozhodla a fandil mi, nikdo doma mě nepodpořil jen on. Proto jsem po studiu chtěla za ním přiběhnou a říct a ukázat papír ,,Dědo já to zvládla“. Proto jsem studovala gympl, který jak víme jsem nedokončila, nezvládla jsem to a teďka, když vzpomínám, stydím se za to.
Během toho mého studia odešel tam nahoru. Nedokázala jsem se s tím smířit, protože odešel ten co mě nejvíc miloval. Poté, jak jsem školu vzdávala, jsem si to vyčítala a říkala si, že on by se za mě styděl a taky, že bych ho zklamala. Ale v koutku duše doufám, že se tam ze shora na mě dívá a odpustil mi a snaží se mi fandit, co dělám teďka. Když to vezmu ještě z jednoho úhlu, nikdo nedokázal pochopit, jak můžeme mít tak blízko. Každý potřebuje mamu i tátu, ale já toho tátu nemám, ale našla jsem si dědu a ten mi tátu vynahradil 100%, možná lépe. Važte si lidí, dokud je máte, odpusťte všechno zlé a třeba se člověk změní, žijeme jenom jednou.
Říkáte si, že si dneska nepřečtete nic pozitivního? Pletete se. V tento den jsem překonala sama sebe. Nikdy jsem se masa nedotkla, nikdy jsem ho nekrájela, ale teďka mě něco přinutilo to udělat. Asi jsem vážně zamilovaná do toho člověka, pro kterého jsem to dělala. Možná už jsem se dočkala a přišla do mého života pravá láska.
Dneska jsme se s přítelem chystali dělat sushi a já dostala na starost přípravu lososa. Prvně jsem tedy lososa zbavila jeho kůže, dělala jsem to tak 20 minut, abych to udělala pořádně, a nevyhodilo se moc masa. Poté jsem ho už jen nakrájela a bylo hotovo. Sushi se nám povedlo, měli jsme z něj, ale spíše mini sushi, protože jsme pláty rozpůlili.
Tímto dnem jsem překonala svůj strach, neboli nechuť a zároveň ochutnala něco nového. A to nejdůležitější, mohla jsem být s člověkem, kterého mám u srdce nejblíž.
