Moje pocity
Moje dny nejsou ničím zvláštní, každý den je úplně stejný jako ten předešlý, ale na každém dni se snažím najít něco krásného, co si můžu zapsat do srdce jako vzpomínku. Někdy jsou dny, kdy se mi chce plakat a nějak to nezvládám, ale vím, že po téhle situaci budu silnější. Chybí mi můj život, asi je zvláštní tohle říct, když stále žiju ale zároveň nějak ne. Nejsem člověk, který jen sedí doma a nic nedělá, jsem člověk co má hodně snů a cílů, každý den jsem na nohou, celý den je to škola a pak jeden trénink za druhým. Teďkom můžu věnovat čas mojí mámě, která mě díky mým kroužkům moc nevídá.
Jsem holka co si více zažila a období být doma znám moc dobře. 2 roky nejistoty, dva roky bez přátel, bez světa, myšlenky že nebudu už žít normální život či vůbec chodit po svých nohou. Tyto myšlenky se vrací a někdy to je díky nim těžší.
Jsem také, člověk, co nedokáže být sám, nesnáším samotu a teďka největší díky patří mému příteli, který mi věnuje svůj každičký den. Každý by řekl, že to je samozřejmost, já to tak neberu, protože i on se musel rozhodnout mezi mnou a rodinou kde zůstane. Tady je trochu nevýhoda, že není z Česka.
Každý říká, jak nemá už doma co dělat, já ten pocit ani jednou neměla. Pořád se snažím něco najít. Hodně jsem začala cvičit, tančit, vrátila jsem se zpátky plně ke hře na klavír a na flétnu. Dělám si dopředu věci do školy. Každý den se starám o domácnost, ať nemusí moje máma, která chodí do práce, protože je zdravotník. Každý den se snažím něco dobrého upéct, pečení je moje vášeň a nyní během corony se tomu můžu věnovat. Každý den si jdu pohrát s pejskem na zahrádku a tak.
Já tímto obdobím jsem objevila tolik věcí, uvědomila si ještě více. Ke štěstí potřebujete jen pouhou lásku, bez lásky není život. Každý určitě někdy chce slyšet, mám tě rád či miluji tě, každý chce být někdy pochválen a ten druhý Vám to může dát.
Všem bych také chtěla říct to, co říká každý seďte doma, jo je to furt ta jedna stejná básnička, ale něco na tom je. Jednou moje maminka přišla domu a nevěděla jak mi má něco říct, nakonec mi to řekla a bylo to to, že má asi coronavirus. Zasáhlo mě to až tak, že jsem se z toho malém zhroutila, jo byla jsem možná chvilku na ní zlá, ale v koutku duše mě to mrzelo, protože jsem věděla, že je to moje máma a že je to těžká situace a musím s ní držet. Nevíme, co to z člověkem udělá. A já když mám jenom maminku, tak jsem chtěla pro ní udělat maximum. Časem po testu se ukázalo, že virus nemá a ani nemůžete vědět, jak jsem byla šťastná. Člověk pochopí jen jak je to nablízku. A možná i můj příběh bude pro mnohé jen báchorka.
10.04 2020
Můj den opět začal pozdním vstáváním. Poté zase začal můj klasický režim, jak já říkám režim ženy v domácnosti. Uvařit oběd, uklidit, vyvenčit malého špunta.
Tento den pro mě nebyl zrovna v pozitivní náladě, nechtělo se mi nějak nic dělat, protože v tento den by můj dědeček oslavil narozeniny. Proto jsem se musela, projít na hřbitov a dát mu tam kytičku.
V tento den jsem neměla vůbec na nic náladu, měla jsem jenom chuť válet se v posteli a poslouchat hudbu. Chtěla jsem si pročistit hlavu, přemýšlela jsem nad pár otázkami.
Co bylo tvým cílem a snem už od malička?
Jako malá jsem si hodně kladla otázku co je vlastně smyslem života? Ptala jsem se sama sebe, proč vlastně žijeme a co to má za smysl. Jako malá holčička jsem neměla na tuto otázku moc odpovědí, ale teďka, jak jsem velká už je mnoho odpovědí, mnoho názorů na tuto otázku.
Jako malá jsem svět vnímala tak, že jsem mu nerozuměla a tak to mělo každé malé dítě. Jako malá jsem se snažila najít ten správný smysl života a byl to právě cíl, co v tom mém životě chci dokázat. Od první chvíle jsem, ale věděla, že chci pro svět něco udělat, chci aby si mě lidi pamatovali ve svém srdci a možná bych v koutku duše chtěla, aby se mnou i inspirovali.
Každé dítě si nepamatuje úplné chvíle, kdy bylo miminko, ale pamatuje si zhruba věk 4 let, teda aspoň myslím. Já jako 4 letá Anetka jsem vždy chtěla být princeznou, která bude zakletá a najde si jí nějaký princ a vysvobodí jí polibkem z pravé lásky. Byla jsem v tomhle naivní? Ano byla, ale o tomhle vím, že sní každá maličká holčička.
Když mi byly 4 roky začal můj život, život tanečnice. Poprvé jsem cítila taneční parket poprvé jsem na sobě měla maličké taneční botičky a vždy jsem koukala na zem a v té mojí maličké hlavičce jsem si představovala budoucnost, že za pár let budu na vrcholu. Už v tohle věku jsem věděla co chci. Chci být tanečnice, která to dotáhne na trenérku. Chtěla bych učit malé děti tančit společenské tance a tance jak já říkám nožička sem nožička tam a ručička hop nahoru.
Hodně lidí co mě zná, ví, že já si po snu tanečnice jdu až moc. Vím, že hodně zanedbávám samu sebe svůj osobní život, své přátelé a hlavně zanedbávám zdraví. Ale tohle je můj život a ten smysl proč žiju. Život mi nadělil hodně překážek, ale žádná mě nedonutila úplně s tím praštit
maximálně mě donutila víc bojovat a nabil více silami. Život člověka naučí tehdy, kdy se mu stane něco nemilého. Já si vším prošla a chci být pro lidi vzorem. Chci lidem dokázat, že jejich koníčky můžou dělat kdykoliv na světě, není žádné omezení jen musí chtít bojovat. Boj bolí i mě bolel, ale stojí za to. Stojí za to vaše štěstí váš smích, protože to jste vy.
